Zpět na výstavy

PAVEL BRÁZDA: DOPIS KANCELÁŘI PREZIDENTA REPUBLIKY

Kanceláři prezidenta republiky

Leták vrácení medaile

Věc: Vrácení Medaile Za zásluhy II. stupně

Dne 28. října 2008 mi pan prezident republiky Václav Klaus udělil vyznamenání Za zásluhy o stát v umění. Působení pana Václava Klause v úřadu prezidenta považuji za neblahé, o čemž mě definitivně přesvědčily jeho postoje a kroky v posledních měsících. Protože nechci mít s tímto panem prezidentem společného nadále nic, tedy ani vyznamenání od něj, vracím je a prosím o předání medaile zpátky do jeho rukou. Důvody pro toto rozhodnutí jsem zveřejnil spolu s tímto dopisem na svých internetových stránkách www.pavelbrazda.cz.

Děkuji za vyřízení, Pavel Brázda

V Praze dne 28. února 2013

Proč vracím medaili prezidentu Václavu Klausovi

(Následující text jsem napsal především z vlastní potřeby zdůvodnění této akce.)

Vyznamenání Za zásluhy o stát v umění, které mi prezident republiky Václav Klaus udělil 28. října 2008, jsem přijal proto, že vzniklo z usnesení Senátu, jak mi to alespoň oznámil v dopise z 10. června 2008 jeho předseda Přemysl Sobotka, ovšem s tím, že „je plně na uvážení prezidenta republiky, zda se s návrhem Senátu ztotožní“. Pak jsem se několikrát setkal s kuloárovou domněnkou, že za udělením tohoto vyznamenání stál především Milan Knížák, jehož blízké vztahy s prezidentem Klausem jsou známy a který předtím ve Veletržním paláci uspořádal a osobně instaloval výstavu mého díla, za kterou jsem mu dodnes vděčný. Skutečnost však byla v tomto ohledu taková, že Milan Knížák v dopise Janě Žákové z 20. 3. 2008 (dopis mám u sebe, kdo je Jana Žáková jsem nezjistil, pravděpodobně někdo blízký Senátu, myslím, že mi ho předala na nějaké vernisáži) naopak oznámil, že „Národní galerie v Praze jako instituce nebude podporovat návrh na udělení státního vyznamenání panu Pavlu Brázdovi u příležitosti státního svátku 28. října“, neboť „Národní galerie nepovažuje tento způsob zviditelnění výtvarných umělců za relevantní“. Nicméně i tak na mně možná ulpělo něco z představy, že jsem ne-li jakousi „Knížákovou stvůrou“, ochotnou vystavovat pod jeho vedením ve Veletržním paláci, bojkotovaném některými jeho odpůrci, pak tedy aspoň chráněncem Václava Klause.

Když mi došla na začátku října 2008 z prezidentské kalendáře první zpráva o konečném rozhodnutí prezidenta republiky, které potvrdil svým podpisem, tak mne to především rozesmálo: smál jsem se a směju dodnes především sám sobě, tomu, do jaké míry oficiality jsem se dostal, aniž bych to očekával, nebo o to dokonce usiloval. Dlouho jsem si v této souvislosti připadal jako ve snu, do té doby, než jsem si i na tuto situaci zvykl díky své vůli obstát v každé roli, tedy také v této. Když se to nebere nadmíru vážně a zároveň se člověk nebrání ani poněkud pragmatickému hledisku, může i takové ocenění usnadňovat cestu mých obrazů k lidem. A především na ní mi skutečně záleží – na rozdíl od jiných společenských ctižádostí, třeba takových, abych pak chodil každý rok 28. října na Hrad, zván tam na recepce manželi Klausovými (od roku 2008, kdy jsem medaili obdržel, jsme tam s mou ženou Věrou nešli už nikdy). V poslední době jsem si ale uvědomil, že ani taková hračka, jakou je medaile, znehodnocená rukama, které ji předávaly, mi nepřirostla k srdci. Zůstala mi nakonec přece jen vzdálená a cizí a její odeslání je pro mne dnes úleva, neboť za další držení tak nepotřebné a zdiskreditované věci bych se mohl už jen stydět.

Asi nejsem sám, kdo vůči Václavu Klausovi s postupem doby pociťoval čím dál skeptičtější a negativnější postoj. Nyní mám příležitost, abych jej sám za sebe vyjádřil – politika by koneckonců měla být nejen věcí politických stran a jejich mocenských bojů, případně věcí novinářů, ale i občanů, kteří by do toho mohli také někdy mluvit. A to i s tím rizikem, že se v něčem mohou mýlit.

Bylo a je dost toho, co bylo Václavu Klausovi jako reprezentantu republiky vytýkáno už dlouho. Pomineme-li jeho působení coby rádoby světoznámého znalce ekologie, odhalujícího hrozivé podvody v této oblasti, pak nešlo přehlédnout především jeho negativní vztah k Evropské unii, jímž se rozcházel s programem vlády i Parlamentu České republiky, přičemž svými zcela osobními názory, předkládanými coby státní, svévolně šířil špatnou pověst českého státu jako poněkud protievropského – zcela proti pověsti v tomto směru mimořádně dobré, jak ji založil Václav Havel.

Dále tu byl Klausův nadměrný příklon k Rusku, spojený s častými styky s Moskvou a významnými představiteli autoritativního Putinova režimu, s čímž souviselo i podceňování jeho skutečné povahy. Podivný byl i Klausův vztah ke komunistické straně, které zřejmě do značné míry vděčil za své zvolení do funkce prezidenta. Nápadná byla jeho lhostejnost k porušování lidských práv nejen v Rusku, ale i kdekoli jinde – přitom zájem o tuto problematiku je podle mého názoru pro zahraniční politiku státu založeného na humanitních ideálech podstatně důležitý. Politika přece může být globálně spoluzodpovědná, resp. solidární s opozičními silami v totalitních anebo nadmíru autoritativních režimech, jak by to také odpovídalo státu založenému na tradici Masaryka a Havla. Anebo se může oportunisticky omezovat na nacionální zájmy zaměřené pouze na ekonomický prospěch. Mám dojem, že Václav Klaus dal přednost národnímu sobectví a jeho nacionalisticky založený konzervatismus je jen zdánlivým idealismem, povrchním doplňkem koncepce založené zcela ekonomicky.

Podstatné asi bylo jednostranné zahledění Václava Klause do všemohoucí ruky trhu, která v takové perspektivě nahradila všemohoucí ruku boží. V rámci takto pojatého tržního hospodářství, které jako by ze své podstaty mohlo vyřešit všechny společenské problémy, si pak zjevně pletl hodnotu věcí s jejich cenou, tj. cenou finančně vyjádřenou. Dokonce to jednou dokumentoval i na obrazech (jmenovitě Van Gogha), jejichž hodnotu podle něj dokládá jejich vysoká cena. Taková redukce hodnot na zboží a jeho tržní cenu, typická pro horší stránku liberální kapitalistické společnosti, je nejen komická, ale pro kulturní společnost i nebezpečná.

V poslední době k tomu všemu prezident Klaus čím dál častěji proklamoval, snad z populistických důvodů, snad z vlastního přesvědčení, moralistní nebo pseudomorální konzervatismus s okázalým zdůrazňováním tradičních hodnot. Vydával se za jejich obhájce a zachránce před destrukcí takových nezodpovědných revolucionářů jakobínského typu, za jakého vyhlašoval Václava Havla. Především proti němu se ovšem do značné míry vymezoval bezmála vždy – s nevyhnutelnou výjimkou řeči k jeho úmrtí –, přičemž se zároveň snažil představit jako jeho konečně spořádaného následníka a morální oporu českého národa sám sebe. Doprovázen v tom byl svými mluvčími – duchy tak podivnými, jako pánové Hájek, Jakl a další, mysliteli podivuhodně zpátečnickými. Mluvčí prezidenta Klause Hájek prohlásil Václava Havla za Antikrista, tedy Ďábla. Což je poněkud nadsazené, ale dokonale trefné vyjádření toho, co se z Václava Havla pokusil udělat prezident Václav Klaus.

Zároveň musím přiznat, že po listopadu 1989 jsem měl dost dlouho sklon považovat Václava Klause za osobně mně sice vzdáleného, protože tuze konzervativního, nicméně poměrně slušného a korektního politika obdobného typu, jakým byl v začátcích první republiky dr. Kramář. Nechyběl mu k tomu ani reprezentativní zevnějšek, ani, jak se mně zdálo, určitá společenská kultura alespoň ve srovnání s některými, kteří vypadali hůř. A mrzí mne, že mne nakonec definitivně přesvědčil o tom, jak byl můj původní dojem povrchní a jak jsem se v něm mýlil. Na vrcholu své prezidentské kariéry v posledních měsících to pak tento pan prezident nejen přeháněl, ale už dokonale přehnal. A to nejen v nedomyšlené nebo až příliš domyšlené, poněkud mimořádné a problematické amnestii, která zajišťuje beztrestnost mimo jiné řadě lidí podezřelých z obrovských podvodů. Za povšimnutí stál i jeho odpor k Ústavnímu soudu, jehož činnost se snažil postupně ochromovat tím, že oddaloval doplňování předepsaného počtu jeho účastníků. Vrcholně trapný pak byl způsob, jakým seVáclav Klaus i se svou manželkou a synem zapojil do volby příštího prezidenta. Karla Schwarzenberga představovali Klausovi českému národu jako cizáka s německou manželkou, který neumí ani pořádně česky a jeho žena už vůbec ne, takže do našeho národa zřejmě ani dost úplně nepatří a nemá v něm co pohledávat, natož být jeho prezidentem. Klausovi tak obratně doplňovali nařčení Karla Schwarzenberga ze spojení se sudetskými Němci a jeho předků s nacisty – a nepůsobili přitom jako normální rodina úřadujícího prezidenta, ale jako součást Zemanova volebního týmu najatá ke štvanici na protikandidáta. K tomu byly Klausovým dobré všechny prostředky včetně pomluv a zesměšňování: Václav Klaus mladší posměšně předváděl, jak se Karel Schwarzenberg pokouší zazpívat českou národní hymnu s okázale německým přízvukem. Parodie to byla sice tak ubohá, že vzbudila veřejný odpor, a to i u studentů a některých profesorů gymnasia, které řídí, přesto je pravděpodobné, že i předvolební propaganda Klausovy rodiny nemalou měrou přispěla k tomu, že Karel Schwarzenberg to u většiny voličů současného Česka prohrál – a to proto, že nebyl schopný dost rasantně, natož ofensivně se bránit v takovém způsobu volebního souboje, jaký mu ani zdaleka neodpovídal, natož použít k tomu rovnocenných hrubých a demagogických prostředků.

Politické postavení Václava Klause ve spleti zájmů politických stran a jejich vedoucích činitelů i jeho vlastní politické hledisko a program celkově působí – na rozdíl od jeho dobře čitelné vůle k moci a osobnímu uplatnění – nejasně. Podivuhodné bylo už to, že, jak jsem už zmínil, komunisti svými rozhodujícími hlasy zvolili za prezidenta pravicového kandidáta Václava Klause. U komunistů, kteří jsou odedávna zvyklí postupovat ve své strategii a taktice dokonale cynicky a vždycky vědí proč, se v tom ovšem nebylo co divit. Ve volbě následujícího prezidenta bylo pak pozoruhodné to, že okázale pravicový politik Klaus tak jednoznačně a rozhodně podporoval – a je přitom otázka, zda se do toho měl ze své funkce prezidenta vůbec tolik plést – okázale levicového Zemana. A dělal to tak, jako by byl horlivým a oddaným tajným členem ne-li Zemanovy strany, tedy nějakého jejich zájmového sdružení. Pravděpodobně je od doby opoziční smlouvy Zemanovým blízkým spojencem, což je pro něj významnější než nějaký politický program a jeho dodržování.

Někdy mám dojem, že Václav Klaus, tento už dlouho na první pohled čím dál zarputileji vyhlížející pán a svým způsobem jistě silný muž, je pod svou často až arogantně svrchovanou stylizací postižen nedostatečně zvládnutým komplexem méněcennosti. Možná i proto, že ho lidé mají čím dál tím méně rádi a čím dál tím méně si ho váží. Způsobil si to sám. Nicméně i tak je možné vysvětlit a snad i pochopit tu jeho až chorobnou a nepokrytou nenávist ke svému předchůdci i k těm, kdo navazují – tak jako třeba Karel Schwarzenberg – na humanistickou tradici Havlovy osobnosti. Pokud ale osobní slabosti zasáhly tak daleko, jako se stalo prezidentovi Klausovi v závěru jeho kariéry, už to pro mne pochopitelné a omluvitelné není. Pravda a láska jsou pojmy nesčetněkrát diskreditované, zneužitelné, a tím také důvodně zpochybňovatelné. A pak i vysmívané, například prezidentem Václavem Klausem. Jsou to pojmy, které neustále ohrožuje možnost poklesnout v pouhou formální frázi, a proto se nehodí jako rozšířené státní heslo k doplnění českého lva. Kolik lidí dnes bere vážně pozapomenuté tradiční heslo 1. Československé republiky „Pravda vítězí“? A přitom se to někdy skutečně stává, alespoň pokud tomu věnujeme dostatečné úsilí i s tím vědomím, že se to podařit nemusí. I tak ale už jen ten pokus stojí za to. Na tom nemůže nic změnit ani pan prezident Klaus a jeho nešťastná vystupňovaná zloba. Umenšit, natož překonat význam Václava Havla v jeho základním odkazu českému státu se mu nepodařilo.

A byť by i současný Václav Klaus mohl a měl být tak jako každý člověk přijímán s pochopením, stal se podle mého názoru v posledku odstrašujícím a varovným příkladem prezidenta, jaký by tu už nikdy neměl být.

V Praze, 28. února 2013