Zpět na výstavy

RICHARD DRURY: UKÁZKA Z LIDSKÉ KOMEDIE

Pavel Brázda je považován za jednoho z nejvýraznějších solitérních osobností českého výtvarného umění druhé poloviny dvacátého století. O nově objeveném významu jeho tvorby a životního poselství mluví jeho nedávná retrospektivní výstava na půdě Národní galerie v Praze a Státní cena, která mu byla udělená v roce 2008. Autorovo dílo vychází z naprosto osobitého pojetí figurálního realismu, v němž se propojují prvky vnitřního snového vizionářství s výpovědí obecného humanistického sděleni o světlé i stinné stránce lidské psychiky. Stojíme tak před uhrančivým zrcadlením celé šíře lidského mentálního bytí, slovy autora „od děsivosti k idealismu”.

Brázdova vizuální řeč je v kontextu českého, snad i mezinárodního umění, zcela nezaměnitelným jevem. Má své kořeny v různých historických etapách a myšlenkových proudech evropské kultury: není mu cizí exprese pozdní gotiky ani Chiricova metafyzická prostorovost. Především však pramení z autorova životního kréda „stát za svou pravdou“, z jeho nekompromisního odmítnutí být jakkoliv poplatný dobovým ideovým nátlakům či stylistickým dogmatům.

Spolu s jeho životní a tvůrčí souputnicí Věrou Novákovou patří Pavel Brázda ke generaci mladých adeptů, kterou na konci 40. let 20. století „rudá apokalypsa“ prudce a ničivě vyřadila z Akademie výtvarných umění v Praze i z dalšího vývoje českého umění. Jejich návratu do širších souvislostí českého umění bránila nejen ideologická nesnášenlivost oficiální scény za éry komunistické totality, ale i dlouho trvající rozpačitost ze strany institucí a teoretiků způsobená nemožností snadno je zařadit k té či oné historické výtvarné tendenci. Teprve v ovzduší většího akceptování přínosu uměleckých postav stojících mimo formálních vývojových struktur se v posledních letech dočkali Brázda a Nováková širšího uznání bez problematického označení „outsiderství“.

Od svých počátků před polovinou 40. let 20. století je Brázdova tvorba neodmyslitelně spjata s kritickou sondou do vnitřních procesů lidské mysli. Autor záhy vyvíjel originální pojetí realismu vyznačujícího se detailním vizuálním pojednáním námětu spolu s groteskní nadsázkou zdůrazňující psychickou stránku obrazového sdělení. Brázdovo ostré zření zde působí jako pomyslná lupa, kterou nastavuje jak vlastnímu intimnímu životu, tak brutálně absurdním skutečnostem civilizace, kde se pohyboval. To, co se na první pohled jeví jako zjevení, je naopak pevně zakotvené ve věcném faktu autorem zažité reality.

V průběhu 50. let začíná Brázdův „mikroskopický“ realismus ustupovat stále intenzivnější stylizaci tvarů a barevnosti. Lidská postava se stává expresivním plastickým zhmotněním psychologického obsahu. Drama lidské existence, vyjadřované v tématech diktátorství, války, fyzického zápasu a motocyklových závodů, k nám promlouvá s neobyčejnou naléhavostí. Oproti falešnému patosu, ba cynismu dobové režimní figurace zde sledujeme poselství o skutečném lidském jádru. I v těch nejvážnějších výjevech pociťujeme autorův šibeničný úsměv nad zákonitostí lidské smrtelnosti.

Je důležité podotknout, že přes poměrné velké časové rozpětí zhruba šedesáti let se tvorba Pavla Brázdy vyznačuje mimořádnou kontinuálností tematiky i způsobu jeho vizuálního ztvárňování. Autorova „elektricky nabitá“ invence umožňuje stále nové kombinace dávno použitých motivů v jeho reflexi aktuální doby i „nadčasových“ lidských vlastností. Jestli Brázdovy práce 40. a 50. let překvapují smělým vybočením jak od akademického, tak od avantgardního projevu (přičemž předjímají některé podstatné rysy postmoderního projevu o několik desetiletí dříve), i dnes, v době zdánlivě neomezeného rejstříku tvůrčích výrazů, nás zaujímají stejně silnou kritičností, úsměvnou ironičností a kompoziční hravostí. Pavel Brázda nikdy nelpěl na zavazujícím uměleckém pojmu generační „totožnosti“; jeho (v mnohém osudem daná) oddělenost od velké většiny jeho vrstevníků mu umožnila svobodu soustředěně se obnovovat a tím nepodlehnout výrazovému „stárnutí“. O tomto svědčí skutečnost, že v posledních letech dokázal Pavel Brázda najít nové publikum mezi mladými diváky, kteří se intuitivně ztotožňují s jeho temně humornou symbolikou i důraznou, vynalézavou obrazovou zkratkou.

Výstava „Ukázka z Lidské komedie – Nové obrazy“ je významným průřezem oblasti Brázdovy tvorby, která měla svůj zrod již v 80. letech a nyní představuje její hlavní těžiště. Brázdův tvůrčí postup vždy vycházel z procesu třídění a konkretizování jednotlivých motivů, jejich nahodilého konfrontování a ustálení v obrazovém schématu na základě zdařilosti takové „zkušební“ konfrontace. Od začátku 80. let v tomto procesu uplatňoval (ještě nelegální) xerox; šlo nejdříve o černobílé tisky, pak po roce 1989 i o barevné. Autorovo grafické experimentování se postupně realizovalo také technikou serigrafie, která však pro něj představovala při slaďování až devíti barev nepřijatelně „nemotornou“ práci. V roce 2006 začínal Pavel Brázda používat počítač, jehož flexibilita vyhovovala jeho potřebě vyzkoušet různé motivické i barevné konfigurace. Od roku 2007 se autor soustavně věnuje tvorbě pomocí počítače; své práce zhotovuje nejen na papíře, ale i na plátně většího formátu, což dobře odpovídá jeho přirozeně monumentálnímu řešení obrazu.

Brázdovy „pestré příběhy“ mají své zárodky v různých lidských situacích, buď z autorova vlastního života či v analogické rovině. Počátky obrazové představy, založené na procesu sbližování a odpuzování jednotlivých prvků, existují v podobě skic, čmáranic tužkou. Ty jsou dále fixovány tlustou černobílou kresbou, až se celek upevňuje do uspokojivého řádu. V další fázi je kresba provedená fixem na papíře, projde pak kopírkou a výsledný xerox je retušovaný bělobou pro konečné upřesnění kresby. Tento obrazový podklad je pak neskenovaný do počítače, kde autor z něj může vyvinout libovolné barevné variace. Metodičnost tohoto postupu zřejmě vyhovuje povaze Pavla Brázdy, který tvrdí, že každá jeho fáze ho zajímá a baví. V počítači Brázda míchá barvy podle vlastních slov „jako v reálu“; často dochází k jejich mnohonásobnému překrývání, aby vytvořil kýžené odstíny. Práce na počítači především „uvolnila“ k realizaci nesčetné Brázdovy náměty, které čekaly ve stádiu nezpracovanosti od 70. až 90. let – některé od 50. let - 20. století.

Práce z cyklu „Lidská komedie“ představují psychoplastický kabaret, v němž se odehrávají rozmanité způsoby mentální a tělesné interakce. Obsah Brázdových výjevů není, ani nemá být hned jasný; autorův vyslovený záměr je, aby divák zprvu nevěděl, o jaké téma jde. Teprve název díla činí z iracionální situace něco racionalizovaného. Název ostatně mnohdy slouží přímo k vypointování autorovy obrazové poetiky. V bohaté mosaice jednotlivých alegorií dokáže Brázda obepnout celou škálu našich duševních stavů – jak říká: „od vyděšenosti až po don’t worry, be happy“. I když je tato výstava zaměřená na Brázdovu nejnovější práci, začlenění i některých jeho starých obrazů do instalace poukazuje na výjimečnou souvislost a konzistentnost jeho celoživotního zkoumání lidského nitra. Brázdův člověk nás děsí a vábí, přitom přesně splňuje původní význam slova monstrum: „to, co odhaluje, prozrazuje“. A v tom ta komedie právě je.