Zpět na výstavy

LUCIE ŠIKLOVÁ: TISKOVÁ ZPRÁVA

Lidská komedie Pavla Brázdy, tak jak je představena v Obecním domě, znamená završení velkého obrazového cyklu, jehož začátek spadá ještě do minulého století. Zároveň ji můžeme považovat za vyústění druhého (vedle Štýrského a Toyen artificielismu) původního českého příspěvku do výtvarných ismů, totiž hominismu, který Pavel Brázda založil s Jaroslavem Dreslerem v roce 1943 a jehož podstatě zůstává věrný dodnes.

Brázdovo dílo zůstávalo dlouhou dobu ve skrytu, a teprve v nedávné době se začalo dostávat do širšího povědomí. Jedno z jeho prvních představení bylo na legendární výstavě v podzemí pražské Vinohradské tržnice v roce 1989. Do té doby byla tvorba Pavla Brázdy prakticky neznámá. Po této dnes legendární výstavě na prahu Sametové revoluce následovalo několik menších společných i samostatných výstav, spojených především s Revolver Revue, ale skutečné satisfakce se Brázdovi a jeho dílu dostalo až velkou retrospektivou v Národní galerii v Praze v roce 2006.

Tomuto vývoji předcházelo Brázdovo vyloučení z pražské Akademie výtvarných umění na konci 40.let společně s Věrou Novákovou, jeho družkou a dále manželkou. Oba u malířské tvorby, byť „neposvěcené“ akademickým diplomem, zůstali, a díky těmto skutečnostem v nezávislosti a svobodě postupně vedle sebe rozvíjeli svůj počáteční veristický, později znakový styl, ze kterého vycházeli každý po svém. Unikali více méně úspěšně pozornosti nevítané i vítané a dostali se zákonitě mimo hlavní trendy uměleckého spektra. S odstupem času na tuto skutečnost lze nahlížet jako ne-li šťastnou, tak dílu prospěšnou. Opusů v takové míře totálně nezávislých na našem území zas až tolik nevzniklo.

Pavel Brázda ve své Lidské komedii je urputný, ale ta urputnost k němu při bližším ohledání patří již od začátku. A jasně čitelný, srozumitelný, zjednodušený Brázdův groteskně znakový rukopis zprostředkovaný částečným použitím digitální techniky je čistě hoministickým vyústěním a konečným vymaněním se z exkluzivity. Avantgarda 20. let jako by jej samého nakonec lapila. Hominismus v nejoproštěnější podobě, Brázdovo umění všem!

V jednom z rozhovorů o Lidské komedii Pavel Brázda říká:

Tento cyklus bude členěn do jednotlivých kapitol se začátkem a koncem. Bude to takový román v obrazech. Začínat bude narozením a mládím. Dál bude procházet přes řadu erotických námětů do dramatičtějších a existenciálních poloh – ke stáří a smrti. Je to námětový rejstřík hodně široký, ty obrazy jej pojímají se značným odstupem a mají i svůj specifický rys. Jsou doprovázeny určitým druhem zvláštního humoru, který vychází z černého neboli šibeničního humoru, neseného, jak známo, dokonalým pesimismem a schopností člověka v tom vydržet a neztratit určitou míru odstupu, třeba i pod šibenicí. Ten můj vlastní ale dosahuje trochu jiného účelu a já mu říkám humor „bílý“.

Brázdovu Lidskou komedii geneticky předchází Lidská komedie Balzacova, autorské opus magnum, které je ve své době realistickou výpovědí o světě, ve kterém žije, stejně, jako jejich původní předobraz, Božská komedie Dantova.

„Ikonostas“ Lidská komedie, složený z nových Brázdových obrazů, malovaných 2007–12 způsobem v podstatě klasickým s použitím počítače, je také, slovy J. Chalupeckého pro manifest Skupiny 42, výpovědí o světě, ve kterém žijeme. Příbuznost civilistních projevů a hominismu je zřejmá. Naopak překvapivá je spřízněnost s dalším velikánem, inspirovaný Dantem, totiž Augustem Rodinem, jenž na svojí Bráně pekel pracoval 40 let, nikdy ji nedokončil, a umístil na ni Dantovy protagonisty příběhů Božské komedie, ke kterým se vracel po celou dobu tvorby. Stojíce před „ikonostasem“ složeným z obrazových mikropříběhů ze života jako bychom se ocitli před další „pekelnou branou“, tentokrát Brázdovou.