Zpět na výstavy

JAN H. VITVAR: OBECNÍ BRÁZDA

Pětaosmdesátiletý výtvarník se svým zvláštně shovívavým, a přitom zároveň přísným až urputným pohledem ve vystavovaném cyklu zpracovává všelijaké lidské hemžení. Od narození, přes pomíjivé erotické jiskření, až po smrt.

Autor těchto řádků musí přiznat, že docela dlouho nebyl v Obecním domě. Měl na to své důvody: jedno z dřívějších center pražského kulturního života se totiž – alespoň co se výstav týče – pod novými dramaturgy v posledních letech proměnilo v hodně tuctovitý podnik, ve kterém byly nezřídka k vidění spíš úplné obskurnosti než opravdová kvalita. Začíná se to ale pomalu měnit. Což dokládá i výstava, která tu začala v pondělí večer.

Lidská komedie Pavla Brázdy (1926) je fascinující událost. Zakladatel nikým nenásledovaného hominismu a důsledný propagátor svého bílého humoru do secesních sálů shromáždil doslova stovky obrazů, které vytvořil v posledních pěti letech.

Štětcem ani energií by to pochopitelně věčně nabitý Brázda nezvládl, plátna vznikla s použitím počítačové tiskárny, působí to ale tak dobře, že to podle autora těchto řádků na vernisáži spousta lidí ani nepoznala.

Brázda se svým zvláštně shovívavým, a přitom zároveň přísným až urputným pohledem v cyklu podíval na všelijaké to naše lidské hemžení. Od narození, přes pomíjivé erotické jiskření (tomu je zde věnovaná nepřehlédnutelně významná část), až po smrt.

Klíčové situace přitom malíř předvádí v základních společenských interakcích. Věrně reálných, protože co je na tom, když třeba motiv svádění předvádí pomocí lascivní panny a muže ve skafandru nebo dojem jisté sexuální odtažitosti pomocí dialogu ožilých vesmírných těles; takové věci se přece stávají nebo by se minimálně stávat mohly (a snad i měly).

Jelikož jsou plátna na výstavě skládaná do jakýchsi „spartakiádních“ geometrických sestav, v nichž se vzájemně dotýkají svými hranami, ve výsledku to působí jako v takových těch starých venkovských kostelíčkách, které mají také stěny od podlahy až ke stropu pokryté barvitými příběhy o lidské lásce, odvaze, ale i zradě a slabošství.

Koneckonců i k církevním otázkám vždy velmi ostražitý Pavel Brázda přiznal, že to takhle opravdu docela vypadá jako nějaký ikonostas. S tím rozdílem, že ten v chrámech slouží jako přepážka oddělující svět laiků od světa pro vyvolené, kteří se tam mohou elitářsky setkat s věcmi mezi nebem a zemí. Zato u Brázdy má ke všemu podstatnému přístup povolen úplně kdokoli. Svým způsobem je tedy zvolení prostoru pro výstavu symbolické, neboť Brázda je opravdu autor obecní a své široké obci oddaný.

V pondělí to byla pěkná vernisáž, Brázda se musel všem dlouze podepisovat jako nějaká rocková hvězda, což je role, která je mu viditelně příjemná. Aby taky ne, když na svou slávu musel čekat až do šedesátky, kdy konečně mohl začít svobodně vystavovat.

Spokojeností zářila taky jeho žena Věra Nováková, která si ve své skromnosti zřejmě ani nepřipouští, že by v takové pěkné galerii někdy mohla vystavovat i sama, byť by na to pochopitelně měla nárok. Takových malířek jako ona máme jen pár.

Zkrátka autor těchto řádků návštěvu Obecního domu nemůže než doporučit. Jo, a důležitá věc: každé pondělí od pěti večer tu Brázda svou výstavou osobně provází.