Zpět na výstavy

Brázda — Hra (Lucie Šiklová)

Kouzelník Je to pravda? Lež? – je nutno vždy grandiosně odpovědět: Je to hra! A nastane Jistota, s jejíhož hřbetu mohu zcela libovolně komandovat věčné Nejistotě, co chci. — (Ladislav Klíma)

Hominista

Originální dílo Pavla Brázdy vznikalo v důsledku politické situace a osobnosti autora dlouho ve skrytu. S manželkou Věrou Novákovou vedle sebe rozvíjeli zpočátku veristický a později znakový styl, který nakonec pojímají každý po svém. Únik z pozornosti (i teoretiků) je odvedl mimo hlavní trendy uměleckého spektra. Začátky jejich vynořování se se se datují do roku 1989 a jsou spojovány s výstavou Minulost a budoucnost v podzemí Vinohradské tržnice. Tehdy spolu s jejich „objevem“ vyvstává otázka: Kam s nimi? Potřeba kunsthistoriků „zařazovat“ je neutuchající. V případě nezařazených a nesnadno zařaditelných Brázdových se nabízí východisko. Pavel Brázda v roce 1943 založil s Jaroslavem Dreslerem hominismus, vedle Štyrského a Toyen artificielismu druhý původní český příspěvek do výtvarných ismů. Proč jej nevyužít a historicky „s konečnou platností“ nepotvrdit?

Hominismus je umění o lidech a pro lidi, čitelné, srozumitelné, bez intelektuální mázdry a puncu exkluzivity. Hoministickým principům dostávají v současnosti i další umělci, a potvrzují jeho platnost jako uměleckého směru. Samozřejmě mezi hoministy v tomto smyslu patří Věra Nováková, lze také uvažovat o hoministických rysech v díle Romana Trabury a Michala Tomka, se kterými Brázdovi také společně vystavovali. Kryptohoministou by bylo možné nazvat Kryštofa Kinteru, kterému se spolehlivě daří oslovovat napříč generacemi i sociálními vrstvami. Ve výčtu by šlo pokračovat: Martin Kuriš, Jan Knap, část Petra Nikla... Vznik hominismu spojuje Brázda s pozdním surrealismem, svým odporem vůči příliš dogmatickému Teigemu, jehož tehdy byli s Dreslerem navštívit a „nesedli si“. Jejich „pozemský surrealismus pro prosté lidi“ funguje podobně jako středověké morality či biblia paupera anebo současný komiks. Brázda jej za sebe od dob jeho vzniku stále rozvíjí. Jeho snové obrazy stále zůstávají, i přes svoji metafyzičnost, v příbězích a atributech čitelné a pozbývají typicky surrealistickou unikavost. Brázda původní staromistrovskou malbu na čas vystřídal existenciálně laděnými figurálními informelními strukturami. I u této polohy ale stále zůstává u sdělnosti a čitelnosti. Postupně vyprofiloval svůj typický znakový rukopis do malby grafického výrazu. Neustále má zaměřeno na člověka. Neintelektuálním programem oslovuje ve svém patriarším věku i nejmladší generaci, která je ke značné části současné umělecké produkce skeptická. Nachytává ji na zdánlivou absenci individualismu a na univerzalitu, která je současnosti blízká. S urputností sobě vlastní chrlí na počítači obrazy v několika barevných variantách a jeho současná tvorba tak ústí do warholovsky masové výroby. Jednoduchý znakový rukopis asociuje Keitha Haringa (1958), který se proslavil zkratkovitými figurkami a v 80. letech malováním na zdi ve světových velkoměstech. Haring je ve světě umění považován za zakladatele vizuálního jazyka 20. století, Brázda (1926) tímhle jazykem suverénně hovoří víc než o čtvrtstoletí zpět i dopředu. Brázda má se svým přístupem zároveň blízko k mexickým muralistům 20. let 20. století a časově aktuálnějšímu streetartu. Street a muralisty spojuje kromě zdí jejich sociální rozměr, a právě ten Brázda naplňuje od začátků tvorby dodnes.

Brázda vychází ze svých starších náčrtků a situací ze starších obrazů. Původní kresby transformuje pomocí digitální techniky na plátno. Pracuje se symbolikou barev a obrazy tiskne v několika barevných variantách, které nuancují základní význam. Díky této warholovské multiplikaci se vymaňuje z exkluzivity malířského originálu a dovádí původní hominismus 40. let do totální podoby a dostupnosti. Brázda lidu. Digitální technika umožňuje nemožné. Všechny své myšlenky a nápady a jejich obrazové varianty by vlastní rukou namalovat nestačil. U Zdenka Sýkory jsme akceptovali obdobný přístup, kdy z počítače vyšlý koncept přenášela na plátno jiná než ruka mistrova. Brázda od osobitosti založené na materiálovosti fajnové malby a představě aury, pocházející z jejího přímého kontaktu s Mistrovou rukou došel k technice, kde se na takovém způsobu materiálnosti nebazíruje. Založil obraz na lince a barevné ploše. Namísto palety míchá barvy v počítači. Rezignoval na malbu a podřídil se myšlence. Takový přístup se může zdát jako ústupek, nahlédnut z jiné strany jeví se jako vývojově logická možnost, jak dál, nematerialistická cesta skutečného idealisty. Osmaosmdesátiletému Brázdovi se po barvami potřísněném plášti a vůni terpentýnu nestýská. Nepotřebuje rozkoš vytváření malířského rukopisu.

Holka modrooká

Humanista

V lednu 2013 představil Pavel Brázda v Obecním domě svoji Lidskou komedii jako ohromnou komiksovou knihu. Zároveň vytvořil na stěnách secesního prostoru obrazovými sestavami aluzi ikonostasu. O jaký to tak může jít sakrální prostor, když bezbožný Brázda? Odpovídá novou knihou a novou výstavou.

V Nové síni načrtl ikonografický program pro kapli svojí humanistické eschatologie. V moderních funkcionalistických prostorách volí Brázda odlehčenější přístup. Respektuje více jednotlivé obrazy větších formátů a dovoluje vnímat je zvlášť a vztahovat se k jednotlivým znázorněným situacím osobněji. Víc na dřeň.

Celým Brázdovým dílem se táhne osobní příběh, který jako by byl jeho hnacím motorem, skrytým pod kapotou vozu někde mezi sedanem střední třídy a závoďákem. Situace na obrazech představují Brázdovu autobiografii, převedenou v soubor obecně platných podobenství. Proces vzniku jednotlivých obrazů Brázda sám připodobňuje k Freudovu popisu snové práce, přeměny nevědomého psychického materiálu ve vědomý. Hra, obdobně jako Lidská komedie, se oproti rané tvorbě zaměřuje více na archetypy: zobrazené výjevy vyjadřují stavy lidské duše. Brázda vzhledem k životním zkušenostem nakládá s intimními tématy svého životního příběhu stále více s příznivým odstupem a svobodněji.

Vybudoval vlastní fiktivní svět na principu středověké morality. Je to svět alegorických pojmů, společenství postav, které mají svůj zcela konkrétní původ, spojují je běžné lidské a institucionální vztahy, svět, který je obrazem jeho, Brázdova, vitálně pozitivistického a především humanistického světového názoru, do kterého se vejde také soucit s našimi zvířecími společníky.

Matěj Poctivý, Vítěz Viktor, Škrhola, Michelin, Fridolín, Hujdobro, Dobromil, Dobromila, Elvíra, Leonora, Irena Buřinková, Marta, Zuzanka, Fortuna představují různé charaktery, hledače Pravdy, Spravedlnosti, Dobra. Hra jmen, etymologických významů, odkazů, výpůjček z filmů, reklam, literatury , pověstí, mýtů. Jeho herci a herečky, muži a ženy, se jmény i bezejmenní, mají se k sobě jako animus a anima, duch a duše, tvoří spolu věčnou, u Brázdy mnohdy bizarní jednotu. Jejich příběhy vyklenul oblouk od mládí, erotizujících výjevů a věčných mužsko-ženských etud přes reflexi stáří a s ním souvisejících sociálních témat k otázkám existenciálním a ke smrti jako nevyhnutelnému a konečnému, stále se blížícímu východisku života. A vysoko, vysoko nad nimi rozdává svůj úsměv a hřejivé paprsky zlaté Slunko.

Hra (Theatrum Mundi)

Život je hra, život je tragédie. Člověk je smutným hrdinou, ženoucím se za marnými požitky, vždy prohrávajícím, směšným ve svém pachtění, jemuž učiní konec až bídná smrt.

Theatrum mundi minoris.

Brázda se pesimizmu Theatra mundi, vynořivšímu se v období pozdního humanismu, pesimizmu, hrozícímu ateistům a skeptikům brání. Svůj přístup, vycházející z ontologického pesimizmu, nazývá „bílý humor“, jímž překonává černý humor a depresi. Brázdovy obě Hry 2014, kniha i výstava, jsou manifestací tohoto bílého humoru, vitálního optimismu, a celkového důsledně humanistického životního přístupu. Brázda nepodléhá módní dekadenci. Konstatuje, poukazuje, nepohoršuje se. Je to všechno hra. Egodeismus Ladislava Klímy považuje za přehnaný, ale inspirující: Poznat žert na dně každého zjevu znamená uzřít jeho božskou podstatu. Parafrázuje: Uzřít žert na dně mého bílého humoru je uzřít jeho podstatu.

Vejdi do svého srdce a otevři z něj okno

V tom, aj, znovu hlas zavzní: ‚Navrať se! Já nevěda, kam se navrátiti, ani kudy z té mrákoty vyjíti, truchliti začnu;‘ a aj, hlas po třetí volá: ‚Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dvéře.‘ — J. A. Komenský, Labyrint světa a ráj srdce

Vejdi do svého srdce a otevři z něj okno, přitakává i kontruje Brázda. Okno do ráje srdce otvírá teatrálním gestem herec, Hujdobro, nositel životních složek, který hraje určenou roli bez ohledu na to, zda je kladného či záporného znamínka.

Kdežs pak byl, synu můj? Kdes byl tak dlouho? Kudys chodil? Čehos v světě hledal? Potěšení? I kdežs ho hledati měl než v Bohu? A kde Boha než v chrámě jeho? A který chrám Boha živého, než chrám živý, kterýž on sobě sám připravil, srdce tvé vlastní? — J. A. Komenský, Labyrint světa a ráj srdce

A Brázda po svém poslouchá i protiví se, otevírá své srdce a bílým humorem zahání černé myšlenky. Labyrint světa a život v něm má především prostě rád.

Hmyzák umírá