Pavel

Pavel

Brázda

Brázda

Pavel Brázda se narodil 21. srpna 1926 v Brně.
Jako šestnáctiletý založil svůj vlastní směr – hominismus, „pozemský surrealismus pro prosté lidi“, který předjímal jeho celkový přístup k umění. Po válce studoval na Akademii výtvarných umění, kde se seznámil se svou budoucí manželkou, malířkou Věrou Novákovou. Studium ovšem ani jeden z nich nedokončil, po převratu v únoru 1948 byli oba z politických důvodů ze školy vyloučeni.
Následujících čtyřicet let oba manželé tvořili nezávisle na hlavních uměleckých proudech, tzv. do šuplíku, bez možnosti vystavovat. Toto ovšem přispělo ke vzniku jedinečného stylu Pavla Brázdy, který odráží preciznost práce klasických mistrů, ale přitom pracuje s post-moderní zkratkou, ironií a humorem.

Až po roce 1989 se Pavel Brázda dostal do povědomí české veřejnosti prostřednictvím série výstav. V roce 2007 měl samostatnou výstavu v Národní galerii. V roce 2008 získal Státní vyznamenání od tehdejšího prezidenta Václava Klause, které ale v roce 2013 Klausovi vrátil.
Ve svých 81 objevil umělec možnosti práce s počítačem a od tohoto roku vznikaly jeho digitální malby, alegorické xerografie a koláže, inspirované komiksem a popartovou estetikou.

Pavel Brázda zemřel 17. prosince 2017

Během posledních let bylo jeho dílo vystaveno v mnoha galeriích, mimo jiné v Městské Galerii ve Wroclawi, v krumlovském Egon Schiele Art centru nebo v Galerii městské knihovny v Birminghamu (Library of Birmingham).

Vybraná díla

S komentářem Přemysla Arátora, důvěrného přítele a předního znalce díla Pavla Brázdy.

Ulička u nádraží 1942-1953

Ulička u nádraží z roku 1953, která vycházela zcela beze změny ze ztracené předlohy, nakreslené před jedenácti lety v roce 1942, je jediný barevný obraz namalovaný tak, že může být reprezentativní galerijní ukázkou brněnského hominismu. Výsledné těžiště té doby zůstává v kresbách, které jsou pojaty jako černobíle obrazy, kreslené perem kombinovaným s tužkou. Jejich nejlepší část, přednostně vybraná ke kopírování, byla v 80. letech ztracena.

Obluda čeká, obluda má čas. Vlastní podobizna PB 49 1949 - 1950

byl první obraz, který jeho tehdy třiadvacetiletý autor považoval za galerijní. Těšil se nadějí, že jednou, ve velice vzdálené, neurčité budoucnosti, bude v Praze vystaven. Už v roce 1949 nevěřil v dohlednou změnu komunistické diktatury a uvolnění Československa za sovětského systému, ani v pád sovětského impéria jinak než válkou. Nebyl si jistý, jestli se toho dožije. Také proto obraz nazval Obluda čeká, obluda má čas. 

Nezapomněl jste se oholit? 1950

Zrcadla, jaká představuje tento obraz, bývala v soukromých holičstvích a v jejich výkladech. Nad nimi stály nápisy jako název tohoto obrazu anebo DOBŘE OHOLEN, DOBŘE NALADĚN a ÚSMĚV NÁŠ, ÚSPĚCH VÁŠ. Tento obraz chce být zrcadlem, ve kterém se kromě jeho hrdiny zjevují i kousky života, jakými je obklopen.

Zatímco v americkém pop-artu vycházely neobvykle podrobně znázorněné hlavy (Chuck Close) z fotografií převáděných bez podstatné změny do malby, navazuje Brázdův až nadreálně podrobný popis inkarnátů s nadsazenou strukturou pleti na tradici evropské malby od van Eycků a holandské školy po Mantegnu. A to zejména na jeho oblíbenou hlavu zbrojnoše z Mantegnova Ukřižování v Louvru, jejíž černobílá reprodukce v dějinách umění Elieho Faura mu byla nejsilnějším podnětem k dalšímu vystupňování inkarnátů do krajně zvýrazněné drobnohlednosti. 

5 minut před koncem světa 1945 - 53
5 minut před koncem světa 1945 - 66

Zatímco vznikala druhá velká a ideově i skladebně už jednoduše vyřešená monumentální skladba V. Novákové Sic transit gloria mundi, začínal P.B. využívat a zpracovávat souhrn zážitků člověka, který víc než v tomto vnějším světě, ve kterém nezdomácněl, nacházel svůj vlastní život se smíšenými pocity ve světě své obraznosti a v jejích záznamech literárních i kreslených. Teprve dodatečné formování některých z nich a jejich uspořádávání do otevřeného, jakkoli složitého celku, jim mohlo dodat sdělnější smysl, zpřístupnit je a přiblížit možnému vnímání. Díky odstupu od překonaných zážitků se podařilo z původních materiálů, které působily někdy až odpudivě jako ohavně vyhřezlé vnitřnosti, vytvořit krajně složitou kresbu, později, v roce 1965, obraz spořádaný a esteticky uspokojivý, jehož pobyt dnes snese i kulturní bytové prostředí, dokonce může být jeho výraznou ozdobou.

Dobromil a Dobromila (Postel je tvůj kostel) 1953

Dobromil a Dobromila (postel je můj kostel) je radikální ukázkou změny, která zůstává nadále vzdálená modernímu umění a chce být něčím jiným, co začíná za ním, a vyjadřuje realitu způsobem, na jaký bezmála nic z tohoto minulého umění nestačilo.

Věra se zamalovanými křídly 1951

Brázdův přísný odpor k modernímu umění a k jeho lajdácky chvatným, nedbalým improvizacím byl spojený s trvalou úctou k solidnímu umění starých mistrů včetně tradičních disciplín jako malba portrétu nebo aktu. V tom mu byli poměrně ideálním příkladem mistři jako Cranach nebo Fouquet a Clouet, někdy i Ingres, i když v jeho Turecké lázni obzvlášť oceňoval jen to, že těla v ní připomínají ústřice.

Chodící krabice 1954

V Chodící krabici se dovršuje volně zpracovaný příběh Dobromila a Dobromily. Je to jeden z předních Brázdových obrazů z 50. let, v kterém stylizovaný realismus jejich první poloviny dosáhl rovnováhy mezi realitou a nadrealitou, mezi věcnou konkrétností a jejím abstrahováním a dal vzniknout dílu formálně jednoduchému a klasickému. Obraz má něco společného s gotikou a ranou renesancí. Ne mnoho, ale o něco víc, než s uměním moderním. Z toho leda něco s Chiricem a něco s Warholem. 

Astronauti 1954

Stříbrný astronaut byl, pokud je známo, první kosmonaut ve skafandru připravovaném pro pobyt v kosmickém prostoru, který se věcně proveden objevil v roce 1954 v tehdejším českém, ale možná i světovém malířství. Na obrazu je poněkud schýlen, jakoby pod tíhou nekonečna, což předznamenává i jakýsi prostor metafyzický. Na začátku byla fotografie, kterou P.B. objevil ve francouzském časopisu dovezeném do Československa. Proto je tu nápis ASTRONAUTIK, mylně odvozen od francouzského astronautique. Fotografie byla doprovázena ohromující zprávou, že lidé se vážně chystají k letu na Měsíc.

Velký astronaut 1954

Velký astronaut je napolo člověk, napolo robot, nebo alespoň člověk částečně opancéřovaný uprostřed vesmíru, vyznačeného černými hvězdami na zlatém pozadí. V tomto obraze je možné najít spojitost s monumentálním realismem tehdy současného mexického malířství. Nedlouho předtím byla v Praze jeho výstava, a když ji její teoretik , spisovatel Rodriguez, zahajoval, při každém jeho často opakovaném slově „il realismo“ poskočilo Brázdovo srdce zcela uchváceno souzněním s touto prostou potřebou.

Anděl strážník 1954 - 61

První verzi tohoto obrazu lze nazvat Učeň a Anděl Humanista. Učeň byl takový, jaký zůstal. Je to mladý kluk, který se dostal do nějakého monstrózního podniku (třeba do Moravské Ostravy, jak to tam P.B. zahlédl), kde funguje mašinerie těžkého průmyslu s heslem: Na konci našeho úsilí je člověk, a ten učeň na tomto konci na to odpovídá po svém.

Závodníci 1956 - 58

Závodníci už vlastně nevyjadřují pocity člověka 5 minut před koncem světa. Jsou výrazem změn v politickém ovzduší. Stalin natáhl bačkory – prý přitom ještě naposled zvedl prst a zahrozil. Nebezpečí třetí světové války a zániku civilizace ustoupilo do pozadí a ve světě nastala nová situace. Tatík Chruščov byl přece jenom člověk jiného typu. Objevila se s ním další politická koncepce, poněkud prostoduše založená na představě, že socialismus bude s kapitalismem soutěžit, přičemž Západ nejen dohoní, ale i předhoní – do roku 1960 či 1970 anebo alespoň 2000. Asi dřív.

 

Nad mrtvým nepřítelem 1956 - 58

Vojáček, který tu stojí nad mrtvým nepřítelem, je pravděpodobně ruský Vojáček nad mrtvým Němcem. Tento růžovolící malý vojáček, dosud neostřílený, který působí bezmála jako dítě, neprovedl bezmála nic horšího, než že byl poslušný jako dítě.

Podobizna otce 1967

Tato podobizna vychází se vzájemně napjatého a často konfliktního vztahu autora a jeho modelu. Je jeho ironickou oslavou i žertovnou pomstou za jeho minulá i – jak se dodatečně ukázalo – některá budoucí příkoří. Otec je zde představen – a v tom je jeho zobecnění – jako sebestředná a poněkud hrozivá autorita, která je monumentálním středem jakéhosi trojdílného oltářního obrazu. Vyšlo z toho podivné božstvo viděné strašně zblízka.

Něžní nezní, Zní, zní! Zní z ní Druhá verze, 2005

Vlivy životních okolností se u P.B. projevují zpravidla velice opožděně. Výjimečná byla také velká a nádherná pouť po Itálii od Benátek po Paestum, kterou podnikli P.B. a V.N. za společných 100 dolarů v roce 1967 se Zdeňkem Neubauerem. 

Město za hradbami 2. pol. 70. let

Město za hradbami je obraz krásný a dokonalý, klasický a esteticky zcela uspokojivý. Povážlivější je to s námětem. Brázdův podrealismus nejhlubšího obskurního dna. Tento strašný obraz extrémně psychologický, jeden z nejstrašnějších který zplodil autor a zrodila jej v jeho výsledné koncepci i nechvalně známá zlá víla Anna Líza, představuje infernální, nebo alespoň takovým dojmem působící zakázané území za normálním světem a mimo jeho kontrolu.

Proces 2. pol. 70. let

PROCES Tento obraz je především monumentem komunistické litního systému. A k tomu i všech podobných policejních mů od inkvizice po současné mučírny. Jeho námětem politické monstrprocesy z padesátých let, a to přede s Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou a dalšími trvalý otisk v dalších letech takto založeného režimu.

 

Matěj poctivý v nadživotní velikosti 70. léta

Ze začátku 70 let se PB setkal se starým zedníkem panem Stehlíkem, kterému pomáhal při práci na svém venkovském rodinném domě v Rumburku a který ovládal umění štukatérské. Od něj se naučil odlévání sádrových forem. A začal sérií reliéfních obličejů. jako materiál mu postačila dětská plastelína, z té formoval na skleněné podložce reliéfní hlavy anebo masky, přesněji řečeno obličeje. Vycházel přitom z klasických vzorů především starověkých z Mezopotámie, Egypta i archaického Řecka. Takto poučen a jen s výjimečným zřetelem k reálnému modelu stylizoval tyto obličeje do několika nenápadně různých typů způsobem záměrně umírněným a klasickým. Tedy úplně jiným než jeho oneirické obličeje z té doby.

Ze série Pestré hlavy Akryl na plátně, 1994-5

Poté, co se Pavel Brázda delší dobu věnoval černobílým xeroxovým kresbám a kolážím, přistoupil v posledních letech k jejich barevné realizaci. Z černobílého díla, které si nekladou nikterak menší nárok, než potisknout celé divadlo světa, ve veškerých jeho krásných i hrůzných polohách, se rozhodl v první řadě realizovat v barvě lidské tváře a hlavy.

V jedním z dochovaných zlomků říká Hérakleitos z Efesu zcela prostě: „Hledal jsem sebe sama.“ A v jiném zase: „Kráčeje, nenalezl bys hranic duše.“ Všichni hledáme sebe sama, ať si to uvědomujeme či nikoli. Všichni tápeme za svou pravou podobou.

Nikdo z nás není na své cestě ušetřen konfrontací s tisíci podobami lidské duše. Pavel Brázda nás na tyto podoby upozorňuje, ale zároveň naše i své „tváření se“ při všem hledání a pomíjivém nacházení nekonečných podob vlastní duše bere s odstupem ironickým i účastným.

 

Ze série Pestré hlavy Digitální tisk na plátně, 2007-2017
V době mé velké výstavy v pražské Národní galerii v roce 2006-7 mne zlákal počítač možností daleko přímějšího a jemnějšího zpracování nakreslených námětů. Pořídil jsem tedy vybavení s dvěma obrazovkami, větší pro příští obrazy, menší pro technické údaje.
Prohlédnout 21. století
Kontakt

Tyto stránky nechala vytvořit rodina Pavla Brázdy. Ve spolupráci s Teodorikem Menšlem a Terezou Havlovicovou jsme se pokusili co nejvíce přiblížit Mistrově lehce nereálné představě o jejich podobě.

Pokud byste nás chtěli kontaktovat, využijte prosím email, Facebook nebo Instagram.

Celý projekt vznikl pod záštitou Věry Novákové